Zvuky probouzení

Autor: Petr Třešňák, Petra Třešňáková
Nakladatelství: Druhé město
vázaná, 296 stran

Kniha manželů Třešňákových vypráví příběh výchovy dcery s autismem spojeným s mentální retardací a vážnými projevy chování. Není primárně svědectvím o autismu, ale spíše o hledání rovnováhy v extrémně náročné životní situaci a vnitřním... Zobrazit více

Zobrazit ukázku

Petr Třešňák, Petra Třešňáková

Autor

Petr Třešňák je novinář, dlouhodobě pracuje v týdeníku Respekt, věnuje se zejména sociálním a zdravotním tématům. Za své texty byl oceněn mimo jiné Cenou Ferdinanda Peroutky a celoevropskou cenou EU Health Prize for Journalists.

Petra Třešňáková je psychoterapeutka a lektorka krizové intervence. Společně založili a vedou spolek Naděje pro děti úplňku, který usiluje i zlepšení sociální podpory rodin dětí s autismem.

Recenze
v médiích

Kateřina Kadlecová: Děti úplňku se připomínají v knize napsané rodiči autistické Dorotky, REFLEX, 21.5.2020

(…) Na své knize manželé Třešňákovi pracovali pět let a je obdivuhodné, že ji – přes dennodenní vyčerpávající péči o dceru a náročné zaměstnání jednoho z páru (Petr Třešňák byl v Respektu donedávna zástupcem šéfredaktora a jeho obsáhlé analytické články, popularizující zejména psychologii a psychiatrii, získávají tuzemská i zahraniční ocenění) dokončili a že je tak přínosná. Ano, místy je repetitivní a někde jsou odstavce o spirituálním rozměru života či o přínosnosti autisty v rodině prostě k neučtení pro někoho, kdo děti nemá, nebo je má díkybohu zcela zdravé. Ale silná místa (mezi něž patří třeba líčení nervového zakolísání a následného fyzického napadení dítěte) převažují. Pokud stát rodičům autistů, sdruženým ve spolku Děti úplňku (aktuálně v počtu přes sedmdesát rodin), nepomůže díky příběhu popsanému v téhle knize, tak…

Jiří Lojín: O životě s autistickým dítětem, Vašeliteratura.cz, 8.5.2020

(…) Dominují stránky s textem Petra Třešňáka, zkušeného novináře, který pracuje pro časopis Respekt. Píše velmi emotivně, pomáhá si mnohými metaforami a v některých případech jeho styl až poetický. Jeho přístup je typicky intelektuálský, snaží se do co nejmenších detailů rozpitvat aspekty situace i své pocity, zejména ty, které většina lidí skrývá nebo potlačuje. Ale nejde o samoúčelný exhibicionismus, protože podobnými pocity zcela zákonitě trpí i jiní rodiče postižených dětí. Pro ně je důležité, aby věděli, že takové myšlenky jsou normální a není v nich nic hříšného nebo nepřirozeného. (…) Je ale stále třeba dbát na jedno z poselství knihy – podpořit potřebují i rodiče. Ti mimo jiné ze sebe potřebují sejmout zdánlivou vinu a přestat si klást otázky, na které nelze odpovědět.