Geniální přítelkyně IV.

Autor: Elena Ferrante
Překladatel: Alice Flemrová
Nakladatelství: Prostor
vázaná, 423 stran

Závěrečný díl tetralogie Geniální přítelkyně je románem o zralosti, o stáří, o kořenech a vykořeněnosti, o (ne)zmoudření a (ne)smíření. Vypráví o ztracených individuálních i kolektivních iluzích, privátní osudy jsou opět přirozeně propleteny s... Zobrazit více

Zobrazit ukázku

Elena Ferrante

Autor

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou) a Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě. Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románu Dny opuštění (2011). Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), nyní se na motivy tetralogie Geniální přítelkyně chystá v produkci společnosti HBO a italské RAI osmidílný televizní seriál.

Recenze
v médiích

Ondřej Horák: Týká se to vždycky jen nás dvou, LIDOVÉ NOVINY, 17.3.2018

(…) Na první pohled se může jevit jako jeden z mnoha krátkodechých bestsellerů, který oblaží především čtenářky, ve skutečnosti ale tato neapolská tetralogie nenápadně podsouvá zásadní otázky, aniž by se ale zvrhla v agitku. (…) Úspěch Geniální přítelkyně spočívá i v tom, že současný svět ukazuje přesně. (…) Když je něco tak úspěšné a oblíbené jako tato neapolská tetralogie, vyvolává to samozřejmě určité podezření, jestli člověk nenaletěl. A tak ve chvíli, kdy jiní mluví o přístupnosti, univerzálnosti, obdivuhodné nekomplikovanosti, ti nejpodezřívavější, nejintelektuálněji zaměření a zároveň někdy i ti nejefektnější přicházejí s pojmem „kýč“… Geniální přítelkyně opravdu není Faulknerovo Když jsem umírala, není to dílo drásající čtenářovo vědomí, ale rozhodně ani nehladí po srsti. Ušpinit tetralogii Eleny Ferrante v rámci intelektuálního fouňovství nálepkou kýč by tedy bylo nespravedlivé.